Zitto!

Slovo režisérky

Zitto! je pro mne příležitost jak po svém vyprávět o všech dobrodružstvích (dojemných, vtipných nebo absurdních), která jsem zažila ve školách, po nichž se s divadlem už dvacet let pohybuji, a která mě nikdy nepřestanou udivovat. Jsou to pochopitelně znovu poskládané příběhy, v nichž ne vždy je pánem ten, kdo tak vypadá.

 
Předávat druhým znamená hodnotit je a představovat si, že v nich existuje nějaká skulinka, kterou jsme schopni vyplnit, představovat si, že jsme schopni na nich provést změny nutné k tomu, aby byli lepší. Chtít bezpodmínečně a co nejdříve z toho druhého udělat naplněnou, ba rozkvetlou bytost, schopnou postavit se všem vrtkavostem života! Učit znamená také určitým způsobem užívat svou moc – nevyslovenou či jasně danou – moc, kterou má ten, kdo ví, nad tím, kdo neví, ten kdo si myslí, že ví, nad tím, který by vědět neměl. Tedy skloubení všech forem autority, od hrubé, zlovolné či záludné až k autoritě nepostrádající shovívavost a porozumění, … takový je život.   

Ráda bych vyprávěla tyto příběhy společně se skupinou dospělých a dětských herců i s několika staršími lidmi, aby tak vztahy mezi postavami nabyly na dynamice a na různorodosti. Každý z nich, bez ohledu na věk, bude postupně učitelem i žákem, bude se vyjadřovat v jazyce více či méně srozumitelném ostatním, čas od času se do věci budou muset vložit i nepříliš talentovaní tlumočníci. Vzpomenu si na všechny své cesty, na všechna setkání v nejrůznějších koutech světa stejně jako za nejbližším rohem, na všechna ta místa, kde lidé mluví, aniž by byli pochopeni, kde  mluví a je jim nasloucháno.

Christiane Véricel

 „Střípky škol, kousky tříd – pro toto vynalézavé a často burleskní představení nepotřebovala Christiane Véricel zápletku. Stačilo jí sledovat červenou nit, jež propojuje její postavy, děti, dospívající, mladé, všechny ty, kdo vášnivě čtou, cokoliv, jako bezejmenný trosečník svou jedinou knihu. Poselství je jasné. Na cestě. Dětství je zmítané, týrané, využívané, až na konci své samoty nalezne bratrství a solidaritu. V rytmu vyjmenovaných slov se zde ve všech jazycích skloňuje bratrství. Ale kdo tu učí koho, dítě nebo dospělý? (…) Vše se odehrává v pološeru, obloha a vlny jsou jako horizont naděje. Hejno dětí na voze se podobá uprchlíkům zavěšeným na jejich přeplněném plavidle, kterému však nehrozí osud Voru medúzy, „děti“ Christiane Véricel procházejí nejrůznějšími etapami dětství se všemi specifiky nejrůznějších zeměpisných šířek.“

Gilbert Jean
, Dauphiné Libéré, 14 janvier 2006

Námět a režie : Christiane Véricel; Mistr světel: Michel Theuil ; Původní hudba : Louis Sclavis ; Hlavní technik: Bruno Corona. Hrají: Rohi Ayadi, Franck Kayap, Larissa Sienni, Laurent Brechet, a dětští herci z Francie a Sicílie.

Koprodukce : divadlo Théâtre de l'Union-Centre Dramatique National du Limousin, s podporou divadel Théâtre de Privas a Célestins-Théâtre de Lyon.